Pravdivý příběh skupiny Hubertus
čili
sem tam sex, vůbec drogy, hlavně rock´n´roll

Kapitola druhá

Co se všechno stane za jeden rok

Hubertus jsme minule opustili na jeho koncertní premiéře To, co městečko Týn nezažilo od posledního nájezdu Švédů v prosinci 1982. Teď je rok 1983 a my v Boudě na kraji města dál pilně zkoušíme, zkoušíme a zkoušíme. Je třeskutá zima, zase se rozpouští sníh na vařiči, zase se pijou rybízáky, které je ve dnech nejmrazivějších možno oživit kapkou Francovky. Jak tvrdí Fugas: „Nápoj tak získá obrovskou údernou sílu a navíc máš neustále svěží dech.“ Náš tým posílili dva nezbytní chlapíci. Míra Frýd zvaný Ritchie a Venca Hrdličků, kteří se začínají starat o technickou, přesněji řečeno zvukovou soběstačnost kapely. Ritchie se chopí úkolu s takovým nadšením, že mu pro něj už takřka nezbývá čas na jeho dosavadní zálibu v popíjení. Venca, chlapík ze statku v nedalekých Horních Kněžekladech kapelu výrazně podporuje. Už záhy budeme jezdit na vystoupení jeho stříbrným Fordem Capri, který povýší image Hubertusu minimálně na úroveň Sweet v období Fox On The Run. Teď se ale pájí, vrtá, šroubuje a naprostého vrcholu postoupí budování aparatury počátkem prázdnin, kdy se bude u Ritchieho na zahradě dlouhý kabel zvaný párák, kdy s Vláďou povlečeme ve dvou nočním vlakem z Ostravy čtyři ohromné basové reproduktory zvané kiňák a Vláďa pak půjde sedmadvacet kilometrů z Veselí nad Lužnicí pěšky pro trabanta, zatím co já tu vzácnost budu hlídat na nádraží. Ale mezitím se stane ještě spousta dalších důležitých věcí. U Okresního kulturního střediska v Českých Budějovicích složíme nezbytné kvalifikační zkoušky zvané přehrávky. O tomhle absurdním tragikomickém aktu už toho bylo napsáno a navyprávěno mnoho a všechno je to pravda. I my, poučeni staršími a zkušenějšími, předložíme komisi složené z okresních symfoniků a strejců od dechovky, co mají jediné přání poslat nás k holiči, pečlivě připravený seznam skladeb. Je narychlo vycpán písničkami Olympicu, Petra Nováka a dalšími „pro mladé“, jsou z něho vyjmuty obzvlášť ostré kousky a u vlastních, co by mohly projít, je vypracován rafinovaný systém několika názvů pro každou písničku. Aby se prostě vždycky zahrálo to, co projde ať už si komise vybere, co chce. Postupem let naše drzost dostoupí vrcholu, když se při dalších, pozdějších zkouškách rozhodneme vyhovět vnitřním směrnicím pro zařazování populárních písniček autorů z ostatních socialistických zemí a na repertoárovém listu se objeví i sovětský skladatel Vladimir Halamenko, což nemůže nedojít jenom volovi. Nedojde a my se bavíme. Je nanejvýš také symptomatické, že v předvečer zkoušek, místo, abychom vybrušovali a cizelovali písně, s velkým nadšením přebudováváme jednu z místností na Boudě, protože se nám kdesi podařilo sehnat papundeklový bar pult. Zeď ozdobí Míra Petříků velkou malbou muzikanta a my slavnostně otevíráme svůj bar U hudebníka. A je tu léto 1983 a s ním i naše veřejná premiéra, naše první tancovačka. Stane se tak v obci Hosty a dopadne to fakt moc dobře, stejně jako na druhý den v Kolodějích nad Lužnicí, které se pak nadlouho stanou jednou z našich nejoblíbenějších štací. Skáčeme po jevišti, hulákáme a vůbec se snažíme chovat jako Scorpions, jak jsme je nedávno zahlídli na Rakušákách. Někdy v téhle době se odehraje i, troufnu si tvrdit, osudové setkání. Sedíme na zkoušce na Boudě, popíjíme… však víte co, Vláďa zapíjí rybičky v tomatě plnotučným mlékem, když se otevřou dveře a do místnosti vstoupí sebevědomý pražský pankáč. „To je Jirka,“ představí ho Ponťák, „jezdí sem do Tejna na chatu a chodíme si spolu zahrát tenis, tak jsem ho pozval, ať se přijde podívat na zkoušku.“ Právě v té chvíli zapáleně vyprávím o tom, jak jsem viděl Pražský výběr na koncertě v Újezdě nad Lesy a co to je za sílu, že takhle bysme tomu měli také nakládat. A ten pražský hejsek si mě ironicky měří, úplně jako kdyby říkal: „Co tady tahle mánička z Prdelový Lhoty ví o Pražským výběru?“ Slovo dá slovo, my s překvapením zjistíme, že bydlíme v Praze jenom kousíček od sebe, ale co je hlavní - je okamžitě zaděláno na celoživotní přátelství. Nejen Jirky a mě ale i Jirky a Hubertusu. Ale nepředbíhejme. V polovině srpna máme totiž okusit zač je toho loket. Hrajeme naší třetí tancovačku, tentokrát v obci Smilovice a je totálně napráskáno, protože nás už předchází pověst dost dobrý a dost divoký kapely. Sotva se večer trochu rozjede, strhne se mela. Do Smilovic dorazí parta policajtů, jsou částečně v civilu, částečně v uniformách, co je ovšem sjednocuje, jsou očividně přiožralí. Zastaví tancovačku, vytáhnou pendreky a začnou sál surově vyklízet. Přitom si vyžádají naše ještě čerstvé papíry, ty nám okamžitě odeberou a zakážou činnost. Je rok 1983 a rozebíhá se obrovská represní vlna proti muzice odstartovaná článkem v Tribuně Nová vlna se starým obsahem. Ale nefanděme si. Nepatříme do sféry zájmů jako Pražský výběr, Jasná páka, Žlutý pes a všechny tyhle velké ryby. V porovnání s nimi jsme plankton. Ale místní přičinliví policajti si prostě dali do palice na štandu jednoho z nich a dostali chuť se porvat a zmlátit pár kluků a pár holek. Vracíme se po tom fiasku nocí pěšky do Tejna, s námi pár kámošů, co se přijeli podívat až z Pardubic a říkáme si, že je to asi definitivně v hajzlu a to hned takhle zkraje. Ovšem příští týden sepíšeme petici o třech bodech. Stěžujeme si jednak na nezákonné odebrání Oprávnění (což jsou ty papíry a litera i tehdejšího zákona tu trochu skřípe), jednak na nezákonné ukončení společenské akce (ani tady nebylo kupodivu všechno v souladu) a do třetice, což je nejpikantnější, na chování podnapilých příslušníků veřejné bezpečnosti na taneční zábavě. Za normálních okolností by taková petice, byť je pod ní hodně podpisů účastníků nebyla nic platná. spíš naopak, dali by nám to pořádně sežrat. Ale mezi přítomnými byli také dcery a synové místně vlivných chlapíků té doby a těm se přeci jenom moc nelíbilo, že ožralí příslušníci VB mlátí jejich děti. Krom toho pár ran obuškem stržili i kontráši z nedalekého bechyňského vojenského letiště, co si tam vyrazili v osobním volnu na muziku a kouknout po holkách a ti taky rozhodně neměli v úmyslu nechat si to líbit. Takže se věc nepodařilo jen tak smést ze stolu. Dostaneme distanc do konce roku a policie pokyn, že až napříště budeme hrát v jejich okrsku ať je v pohotovosti a dění monitoruje. Současně je ale to co se stalo i ta úplně nejlepší reklama. Náš věhlas narůstá, každý si něco přidá, kolují zvěsti o nezřízených sexuálních orgiích a omamných látkách, všechno je to blbost ale image se hodí. A my zase zkoušíme, zkoušíme a zkoušíme, s očima navrch hlavy posloucháme, jako celý národ, první oficiálně nevydanou desku Pražského výběru, živáky Deep Purple a Uriah Heep a plánujeme, jak tomu naložíme, jen co nám vrátí papíry. Je 15. října roku 1983 a my na Boudě slavíme první narozeniny. Máme už spoustu kámošů. Je tu Križovatka, Majk, z Písku přijel bubeník Floyd a další a další. Napíšem svoje jména na papírky, vylosujeme náhodně sestavené tři kapely z muzikantů i nemuzikantů, hrajeme blues, rock´n´roll, hardrock, aby nakonec Križovatka oznámil, že na prvním místě jsou všichni. Máme strach, že sud brzo dojde, tak si dáme na dvě hodiny rozchod po týnských hospodách a pak zpátky a nanovo. A je tu i náš nový kámoš Jirka Turek. Protože takováhle sláva se musí zachytit pro budoucnost, má s sebou starý ruský foťák a cvaká a cvaká. A cvakat bude dál, dalších pětatřicet let a nejen Hubertus. Když v létě 2017 nafotí obal na naše první cédéčko Sebrané kdysi, bude už jedním z nejznámějších a nejrespektovanějších českých fotografů u nás i v zahraničí. Pokračování příště…