Obsah

Kapitola první
Kapitola druhá
Kapitola třetí
Kapitola čtvrtá

Pravdivý příběh skupiny Hubertus
čili
sem tam sex, vůbec drogy, hlavně rock´n´roll



Kapitola čtvrtá

Bylo by pošetilé domnívat se natožpak tvrdit, že pamětihodné události spjaté s kapelou Hubertus v časech tohoto vyprávění, se odehrávají toliko v jihočeských tancovačkových sálech, ve zkušebně, případně při cestách na vystoupení, či návratech domů. Nejednalo by se o pouhou chybu lávky, ale o omyl svou velikostí srovnatelný s oběma vltavotýnskými mosty. Okolo kapely se hned v prvních letech utvořilo cosi, co bychom mohli vznešeně nazvat jako živoucí organizmus, někdy opravdu až po čertech živoucí. Dal by se samozřejmě také použít daleko přízemnější termín – parta spřátelených opilců nebo stádo prasat lesních, jak jsme si s oblibou tehdy říkali, ale zůstaňme alespoň pro tuto chvíli u podoby vznešenější. Byla už řeč o jihočeských kumpánech a kamarádech. Padla jména Križovatka, Mike, Míra Petříků, Floyd a do rozrůstající se party okolo kapely rychle přibývají další, Kolibřík nebo třeba Vychna, který ke své neobvyklé přezdívce přišel ještě na internátě. Když se totiž prý po večerce po chodbě plížila vychovatelka k pokoji, v němž bylo přes zákaz rozsvíceno, nezbývalo, než aby jeden z hlídkujících zašeptal varovný signál: „Hasni, vychna.“ A přezdívka byla na světě. Anebo Lise. Nejednou se nechal přemluvit, aby s kapelou vystoupil na jevišti jako modelka v improvizované módní přehlídce. Dodnes, když se, bohužel zřídkavě, potkáme, zanotujeme si vzájemně na uvítanou slogan někdejšího imbecilního rozhlasového hitu: „Uu, uu, už je tu láska.“ Mimořádnou osobností vltavotýnského kulturně-alkoholického života této dekády je nesporně také Kypta, nebo chcete-li Míra Kyptů. Od pondělka do čtvrtka kultivovaný inženýr a pedagog na učilišti nedaleko Prahy. Zato v pátek. To se v autobuse už na Nuselském mostě modlí, aby do sebe stihl ve Voticích naházet guláš a pár knedlíků a nemusel se v Tejně ničím zdržovat. Přehodí brašnu přes plot a hurá do hospody, do vinárny U Koců a zase do hospody a zase do vinárny… No a pak se v neděli odpoledne potkáváme v budějičáku nebo prachatičáku, míříme společně do metropole a vedeme decentní, poklidnou řeč. Kypta coby pedagog se netají svými sympatiemi k pětkařům a propadlíkům, v nichž, celkem po právu, tuší poněkud větší lidský potenciál než v jedničkářích. O prázdninách své vybrané studenty z konce průměrového žebříčku pozve na jih. Ti pak obklopí svého milovaného profesora a zamíří společně na Hubertus, aby se učili pít a poslouchat rock’n’roll. V Tejně v té době máme i svou milovanou baštu, kterou je vinárna u Koců vulgo u Jůliny. Tady kralují dvě dámy – paní Zdena a vedoucí paní Hauserů. Jejich svařák by si zasloužil zapsat na čestné místo do Guinessovy knihy svařáků. Přitom fígl je jenom v tom, že se z litrovky vína odlijí dvě deci, prodají extra, svařák se doplní patřičnou dávkou vody a je vynikající, neštiplavý, lahodně klouže. Paní Zdena je ženská od rány, paní Hauserů dáma, která jako správná barmanka, vidí do značné míry i na dno lidské duše. Když vás například momentálně nešťastná láska shodí naznak z barové stoličky, že si málem vyrazíte dech, nepohoršuje se, jen se tichým důvěrným hlasem zeptá, zatímco se drápete zpátky nahoru: „Ještě jednoho čerta a zase z decáku?“ Autor těchto řádků ví, o čem mluví. Ovšem víkendy, v jejichž středu stojí jedna nebo dvě tancovačky, společně s námi tráví stále více pražských kamarádů. Takřka pravidelně přijíždějí bratři Ivan a Michal Procházkovi, Štafmák, urostlý a usměvavý idol jihočeských dívek Tomíno, Tibor a taky svérázný Horkáč. Ten nezřídka kdy dojat naší hudbou a Platanem nabízí své parádní číslo: „Chlapci, chcete slyšet, jak kašle můj spolupracovník?“ A pak se rozpoutá něco, po čem by primář ORL vrátil svůj lékařský diplom. Všichni většinou bydlí pospolu u Ritchieho, když se hraje někde dál, přespávají, jak se dá. Víkend nejednou končí tím, že si někdo z budky na náměstí domlouvá pondělní dovolenou. Pro tuhle přespolní partičku se postupně vžije název Pražský pluk. To se stane tak - už dlouho všichni společně plánujeme bitvu, ke které by mělo dojít nedaleko Tejna u Lužnice na zřícenině hradu Dobronice. Pražský pluk by sem přitáhl bechyňkou od Tábora a dobýval opevněné Jihočechy. Myšlenka je to zábavná, ale její provedení má trhliny - čím a jak bojovat. Přece po sobě nebudeme házet hroudy a kamení. Hluboce je diskutována i myšlenka bojovat v konzumaci alkoholu. Ale v Dobronicích se tehdy nenachází ani hospoda ani kiosek a při momentální srdnatosti obou stran je naprosto nemyslitelné přistěhovat dostatečné množství střeliva. Križovatka, který pro tuto příležitost přijal husitské jméno pán z kříže lesní, obzvlášť vyniká v harašení zbraněmi a vyhrožuje smrtící halapartnou s plochou dráhou seku. Ovšem současně navrhne i intelektuální řešení – bojovat slovně a vzájemně se urážet. Avšak i při tomto způsobu boje by hrdinům záhy vyschlo v hrdlech a jsme zase zpátky u původního problému. Takže k historické bitvě nakonec nikdy nedojde a do povědomí se zapíše pouze termín Pražský pluk. Pospolitost kapely se v letních měsících projevuje i v krajích vzdálenějších, mimo hranice naší tehdejší vlasti. Je to právě Hubertus, který po způsobu někdejších Husitů na Baltu, tvoří jádro dosti zdivočelých výletů do písčitých dun a chladných mořských vln někdejšího východního Německa. Warnemünde, Rujana, Usedom. Vezeme jen spacáky, něco málo na převlečení a samozřejmě kytary. Po večerech se sedí na pláži, přidají se německé máničky (tvrdit, že neexistuje hezká Němka, je lež jako berlínská Televizní věž), sem tam i Maďaři, kolují flašky, hraje se Dylan, hlavně Knockin´ on Heaven´s Door a Like a Rolling Stone a taky Neil Young, hlavně Heart of Gold, zpívá se česky, anglicky a německy, všichni jsme najednou On the Road a bolševik nám může alespoň pro tuhle chvíli políbit prdel. Opravdu jen pro tuhle chvíli, protože od 22.hodiny se pláž stane hraničním pásmem, hlídky Volkspolizei kontrolují pasy, vyhazují nás, hlídková loď přejíždí vlny a břeh silným reflektorem a my, vždycky, když se dostaneme do kužele světla, máváme a klaníme se, jakože zrovna hrajeme ve Wembley. Na špičce ostrova Usedom, kudy prochází hranice, se drze vydáváme pěšky na výlet do Polska, kam se normálně nesmí. Zkontrolují nám československé pasy, polský celník se vykloní z budky, kroutí hlavou, pozoruje, jak nám s Fugasem dlouhé, scuchané vlasy padají do půli zad a užasle mumlá: „Doba hipízov juž pominula.“ Na stejném ostrově v městečku Ahlbeck si náš osvětlovač Michal Bassy uvědomí, že momentální dívka jeho srdce slaví právě narozeniny. Vydáme se tedy na poštu, krásný malý poštovní úřad je jako z časů Karla Čapka, abychom odtud odeslali blahopřejný telegram do jihočeské vísky Záblatíčko. „Cabla … cabla … cabla was?,“ diví se slečna z pošty, načež Michal hbitě přeloží jméno vísky jako kleinenhintenmarast. V Berlíně usoudí Míra Petříků , že si přivydělá nějakou tu marku pouličním hraním blues na foukací harmoniku. Usadí se na kraji malého parku, položí před sebe klobouk a srdceryvně preluduje. Neděje se nic. Asi netuší, na co ten klobouk je – pomyslí si, sáhne do vlastní kapsy a nasype do pokrývky hlavy pár mincí. A právě takhle ho zastihneme s Fugasem. Postavíme se opodál, vyladíme ksichty do farizejského nadšení, tleskáme a vykřikujeme: „Bravo, wunderschön!“ a pak se jeden z nás sehne, vysype drobné do dlaně a za pár okamžiků už je za vzdálených tónů foukací harmoniky propíjíme v bílém víně v zahradním bistru a libujeme si: „Ty vole, ten Petras hraje jak černoch.“ Mezitím se Ponťák rozhodne vyřešit svá vnitřní traumata trochou samoty, nedbá našich obav a vydá se z Berlína napřed do přístavního města Rostocku, kde se máme na druhý den sejít. Nutno ještě dodat, že Ponťák je v té době hodný, milý a důvěřivý mládenec, pro kterého je bezohledný a sprostý vůkolní svět asi tím nejnevhodnějším místem k žití. A tak když Ponťáka na druhý den v Rostocku na nádraží skutečně nalezneme, nemá kytaru, nemá peníze, nemá své osobní věci, zato má horečku a ledvinovou koliku. Ale co když je nakonec všechno zlý dobrý pro příští blues. Parádní číslo se povede Vláďovi Halamovi na plážích v Markgrafenheide. Holdujeme tehdy východoněmeckému destilátu zvanému Vikinger s omamnou vůní lihobenzínu, na jehož vinětě je stylizovaně vyobrazena stará vikingská loď. „Námořníkům po prsa,“ zavelí kapelník a skutečně vyprázdní svou láhev jedním tahem až do míst, kde by asi tak na vinětě mohli severští nájezdníci mít mohutné hrudníky. A pak je to už jenom pár kroků a pár loků k dalšímu výtečnému nápadu. Vladimír s Fugasem se rozhodnou imitovat mrtvoly námořníků ze ztroskotané lodi, vyplavené příbojem do mělkých, pobřežních vod. Jsou ve svém divadelním happeningu tak sugestivní, že způsobí zásah pobřežní hlídky a dost dlouho to pak vypadá, že se nedoplatíme. Ovšem dříve nebo později vždycky nadejde den, kdy v kapse cinká několik posledních feniků a uválený, špinavý Hubertus se svými přáteli, kumpány, druhy a družkami nastoupí do nočního rychlíku Warnow směrem na jih. Nad poslední plechovkou nejlevnějších pečenáčů už se spřádají plány a domlouvá se čas, v kolik musíme v pátek vyrazit do Ševětína, Češnovic, Koloděj, Hostů, Slavče, Ločenic, Bechyně, Borovan, Sudoměřic, Zalin, Chotýčan, Katovic, Doudleb, Bavorova, Brloha … prostě do jednoho z těch míst co pro nás znamenají svět a rock´n´roll. Těšíme se tam a věříme, že se tam těší na nás. Pokračování příště…

Sebrané kdysi


In Vino Veritas

Povolte Flash Player


Kopretina

Povolte Flash Player


V Pondělí ráno

Povolte Flash Player


Hommage a Keith Emerson

Povolte Flash Player


Podzimní ptáci

Povolte Flash Player


Vy a já

Povolte Flash Player


Neděle

Povolte Flash Player


Monument pro tavičovu dívku

Povolte Flash Player


Ať jde ven

Povolte Flash Player


Mistru kamene a dláta

Povolte Flash Player


Nádherná síla

Povolte Flash Player


Špinavý ráno

Povolte Flash Player


Zetory jedou

Povolte Flash Player


Album si můžete objednat zde




Josef Kučera