Obsah

Kapitola první
Kapitola druhá
Kapitola třetí
Kapitola čtvrtá
Kapitola pátá

Pravdivý příběh skupiny Hubertus
čili
sem tam sex, vůbec drogy, hlavně rock´n´roll



Kapitola pátá

Ať zhyne heavy metal! Čili nové tváře, nová jména Kapitola 5 Traduje se zasvěcená teorie Petra Kalandry o tom, že existují jenom tři věci, o kterých se zpívá v blues, totiž: 1- Nemá ženskou a chce ji 2- Má ženskou a nechce ji 3- Není co pít Píše se rok 1985 a partička jménem Hubertus žije, co se do ní vejde. Jak už bylo řečeno v řádcích předcházejících, nejde jenom o čtveřici muzikantů, co se objevuje na vesměs hospodských tancovačkových pódiích stále častěji a pořád dál od domovského Tejna, ale o celou jakousi komunitu, vznešeně řečeno, co k nám prostě patří. A pokud se týče blues, co o něm byla řeč, je to prostě takhle. Všichni ho máme moc rádi, a kdyby to po nás někdo chtěl, okamžitě bychom na něj přísahali. Ale stejně tak budeme bez uzardění okamžitě přísahat na Deep Purple, Rush, UFO, Kocába a Pavlíčka, Futurum nebo Tadeusze Nalepu se skupinou Breakout. Máme toho prostě rádi moc, moc nás toho láká a všechno si chceme vyzkoušet. To je upřímně řečeno věc, která bude Hubertus provázet už navždycky. Vznešeně se to dá nazvat mimořádně velká, stylová otevřenost a pestrost, ale také se tomu dá říct – každý pes, jiná ves. Ale ještě jednou zpátky k blues a k definici jednoho z našich velkých hrdinů Petra Kalandry. Co se týká bodu 1. – Nemá ženskou a chce ji - tak se pochopitelně i takové věci dějí, jakkoliv si začínáme připadat coby rock stars minimálně čtyř okresů a tu a tam sklízet smetanu. Ono je to tak, že většinou člověka nechce právě ta, co ji chce on, no a to se pak píšou písničky. Jen si je pořádně poslechněte. K bodu 2. – Má ženskou a nechce ji – je nutno přiznat, že v té době jsme přece jenom příliš mladí na to pořádně docenit tuhle životní zkušenost. A že není co pít? Tak tam se snažíme nikdy nenechat situaci dojít, ale i to se občas stane. V roce 1985 si můžeme nechat jenom zdát o nynějších non-stopech a zbožím překypujících, benzínových pumpách. Jediná taková s nepřetržitým provozem, ale obávám se, že bez dostatečného výběru alkoholu, je v dané době pumpa na Dlouhé Louce v Budějicích, kterou tak milujeme, že o ní napíšu adorační boogie Malá noční pumpa, a to pak v hluboké úctě hrajeme. A nakonec je to taky společná láska k blues, která nás přivede k seznámení s naším novým kumpánem, co se bude společně s námi po určitou dobu objevovat i na jevišti. Jmenuje se Michal Vilímek. Pochází z Jihlavy a studuje na peďáku v Budějovicích. Díky dlouhým černým pačesům a vousům jsme od sebe z dálky takřka k nerozeznání a co víc, podobáme se i Kalandrovi. Fakt Kalandrovi. Dneska by, alespoň v mém případě, téhle podobě vadilo bezmála půl metráku, ovšem mluvíme o roce 1985. Michal je permanentně nešťastně zamilovaný, permanentně bez peněz, permanentně bez cigaret. Jednoho dne se objeví v Tejně v domečku u Ritchieho, otočí si dnem vzhůru uprostřed místnosti umělohmotný kbelík, posadí se na něj, vyloví z kufru svého ovationa a začne hrát. Pochopitelně Marsyas, ale také Neila Younga a svoje písničky. Sedí a sedí a hraje a hraje. Tu a tam se někdo zeptá. „Michale, nechceš cigáro?“ On odtuší: „Já nevím,“ a natáhne ruku pro startku. A pak se třeba zase někdo zeptá: „Michale, nemáš hlad?“ On odtuší: „Já nevím,“ a skromně přijme nabízený pokrm. A tak jdou dny a týdny, Michal sedí v domečku u Ritchieho v témže svetru, džínách a ponožkách a hraje a hraje. Je opravdu šikovný muzikant s velkým citem a tu a tam s námi vyjíždí jako host. Ovšem, jak se zdá, v představě dvou kytar se nám prostě zalíbí. Pročež dojde k dalšímu seznámení, v němž má prsty náš kamarád fotograf Jirka Turek, kterého už znáte z minula. V té době ještě není mezinárodně respektovaná fotografická hvězda, ale věčný student, co do nekonečna protahuje své zhola zbytečné působení na stavební fakultě ČVUT. S každým jarem přeruší studium, a protože tak velí zákon, musí nastoupit do krátkodobého zaměstnání. Tvrdí, že se jedná o zákon přírody, že s jarem do podniků, firem a kanceláří přilétají Turci a každý podnik by prostě měl mít svého Turka. A tak se stane, že podnikem, který má toho jara svého Turka, je Povodí Vltavy na pražském Rohanském ostrově. A tam se Jiří setká v jedné kanceláři s rovněž zkrachovalým vysokoškolákem pro změnu z Plzně a až do nedávna kytaristou skupiny Arakain Miloněm Šternerem. Aby bylo hned od začátku jasno, Miloň je chlapík, kterého nemůžete nemít rádi. Ne náhodou 3 hned zkraje obdržel od naší striktně heterosexuální partičky něžnou přezdívku Pupíček. Miloň je hodný a laskavý člověk, a to ani nemusíte být veverka, jak v té době říká bigbeatovým fanynkám, k nimž chová hlubokou náklonnost. Je to chlapík dlouhých rozčepýřených vlasů, sošné postavy, a když na své solidní břicho umístí kytaru, vzkřikne: „Ať zhyne heavy metal!“, a jeho rychlé prsty se rozběhnou po hmatníku s vanhalenovskou dovedností. Ale Miloň je také pábitel. Troufnu si říct, že v pravém hrabalovském slova smyslu. Opřen o živoucí legendu svého působení v nejslavnější tuzemské heavymetalové skupině té doby uznale posoudí naše muzikantské výkony a směřování a nabídne, že by se ke kapele připojil. Nešetří přitom velkolepými plány, mezi něž patří i zarezervovaný amfiteátr v Ústí nad Labem, kam se počátkem léta chystají davy fanoušků zhlédnout novou formaci obdivovaného kytaristy. Zbaběle pak dáváme hlavy dohromady a šuškáme si, zda jsme skutečně připraveni na tak obrovský skok, jestli skutečně dovedeme od základu proměnit své životy a vstoupit na vrchol první hudební ligy. Ale skok se nekoná. Miloň je prostě výřečný snílek ovšem bez falešné touhy po obdivu, bez mindráku. Je prostě pábitel s mimořádně velkým srdcem a hbitými prsty. Uvědomíme si to s Vláďou, když jednou přichází na zkoušku, aby nám nabídl svou zbrusu novou pecku. Zahraje riff, zazpívá melodii, my na sebe s Vladimírem pohlédneme a nabídneme: „Víš co, Pupíčku, my už na to máme text.“ Nadechneme a společně zanotujeme: „He is a woman, she is a man.“-refrén skupiny Scorpions, kteří, hajzlové, na tuhle melodii přišli dřív. Hrajeme pak několik měsíců v pěti a je nám spolu moc dobře. Pak přijde podzim roku 1985 a povolávací rozkaz, který se Pupíčkovi přes veškerou snahu nepodařilo odvrátit. Zatímco jeho vlak mizí v tlamě Vinohradského tunelu, kráčím po peróně pražského hlavního nádraží po boku se vzlykající Lucií a v duchu si kladu intelektuálně-filozofickou otázku: „Kurva, co to je za píčovinu tahat takovýhle chlapíky na dva roky někam do prdele?“ Ovšem, jestli jste v téhle chvíli dojati stejně jako Lucka a já, neklesejte na mysli. Můžu popravdě slíbit, že Pupíček se do tohohle příběhu ještě vrátí a bude zase dost veselo. Teď je ale podzim roku 1985, Miloň chrání naši milovanou vlast kdesi v ašském výběžku proti krvežíznivým kapitalistickým hrdlořezům a my jsme zase ve čtyřech. Ve zkušebně nám po něm zbyla reprobedna nejasného původu, kterou láskyplně pojmenoval „ chrchla“ a v repertoáru dva kousky – metalová balada Noční pláč ptactva, jejíž text vznikl za traumatických okolností. Patlal jsem se s ním tak dlouho, až jednou Pupíčkovi při posezení v hospodě U Slabých v Tejně na náměstí došla trpělivost a domluvil se s personálem, že mi nepřinesou pivo, dokud nebude text. Posadil jsem se na lavičku venku, na město mého dětství padal letní soumrak a všechna ta nostalgie od smutku po klukovských letech, co už se nevrátí, přes holky, co už se taky nevrátí, až po pivo, co jsem na něj měl fakt velkou chuť, způsobily, že text byl snad za dvacet minut hotov. Tím druhým kouskem je vypalovačka Autoportrét. Tady mě napadá, že člověk by si měl dávat pořádně bacha na to, co říká, respektive píše. Refrén: „Mám dvacet a pár věku, trochu šrámu vod lásky…“, by asi sotvakdo z nás teď citelně po padesátce mohl důvěryhodně zpívat. Ale na druhou stranu další řádek: „To co jsem prožil,jen množí otázky,“ tak tohle platí čím dál tím víc. Ovšem pojďme teď uvést na scénu našeho příběhu dalšího chlapíka, člověka, který je pro Hubertus velmi podstatnou osobou stejně důležitou jako ti, co stáli u zrodu kapely. Jeho jméno je Martin Krátký. Mezi nás ho přivede zvukař Jirka Kmínek, který ho zná z předcházejících budějických kapel, v nichž Martin hrál a které Jiří zvučil. Martin do naší partičky okamžitě zapadne. Má s Miloněm některé shodné rysy. Je rovněž sošné postavy a chová také netajenou náklonnost k bigbeatovým fanynkám, kterým ovšem na rozdíl od Pupíčka neříká veverky. Jako kytarista a muzikant je z trochu jiného těsta než Ponťák. Pavel má velmi široký muzikantský záběr a rozhled od hard rocku a blues až po folk a džez, který ho ovšem zajímá spíš jako posluchače. Do všeho se vrhá hodně překotně, čímž si od nás vyslouží jízlivou přezdívku Paul stumbler – Pavel zakopávač. Martin je přímočařejší, jeho cítění je ortodoxně rockové či metalové na svou kytaru winner barvy lila, zavěšené na pružné kšandě, hraje účelně, přímočaře a stylově. Má osobitý smysl pro humor a ironii a je svým založením podnikavý a praktický chlapík, co se v životě neztratí. I to bude téhle partě v blízké budoucnosti k prospěchu. Krom toho ji čeká i čas velkých změn. Ale o tom až v příštím pokračování… Pokračování příště…

Sebrané kdysi


In Vino Veritas

Povolte Flash Player


Kopretina

Povolte Flash Player


V Pondělí ráno

Povolte Flash Player


Hommage a Keith Emerson

Povolte Flash Player


Podzimní ptáci

Povolte Flash Player


Vy a já

Povolte Flash Player


Neděle

Povolte Flash Player


Monument pro tavičovu dívku

Povolte Flash Player


Ať jde ven

Povolte Flash Player


Mistru kamene a dláta

Povolte Flash Player


Nádherná síla

Povolte Flash Player


Špinavý ráno

Povolte Flash Player


Zetory jedou

Povolte Flash Player


Album si můžete objednat zde




Josef Kučera