Pravdivý příběh skupiny Hubertus
čili
sem tam sex, vůbec drogy, hlavně rock´n´roll

Kapitola šestá

Mosty hoří

Po pravdě řečeno by tahle kapitola v dějinách kapely Hubertus mohla začínat poněkud nezvyklou otázkou - „Kluci, a na co budu dneska hrát?“ Hubertus je pětičlenný a v mnoha ohledech se mu daří. Na tancovačkách bývá plno až narváno a tu a tam se vydaří i nějaký ten koncert. Tedy něco, o čem sníme, ale co v dané době k zvyklostem a možnostem moc nepatří. Párkrát si zkusíme zahrát v Praze. Zahrajeme si na kolejích na Jižním Městě, ve Futuru na Smíchově, nebo v dnes již neexistujícím, tehdy hodně oblíbeném rockovém klubu Na Rokosce. Spousta Jihočechů v Praze studuje nebo pracuje, takže i tady máme plno. Tomu pochopitelně předcházejí dosti divoké noční partyzánské akce, když se s osvětlovačem Michalem Bassym, našimi plakáty a nádobkou lepidla plížíme spícím městem a podnikáme činnost, co se jí říká „černý výlep“. Na druhou stranu se ale uvnitř kapely schyluje ke změnám. Ponťák , který mezitím přesídlil do Plzně, aby se tam stal studentem pedagogické fakulty, očividně ztrácí zájem o věc. Jak později přizná, určitý stereotyp a prostředí uřvaných tancovačkových sálů ho už přestává bavit a začíná nacházet svoji parketu spíš ve folku. Nejprve to bude v duu s vtipným českobudějovickým písničkářem plíhalovského ražení Standou Kahudou, poté v plzeňské folkové kapele Kurzy šití. Hubertus je v té době poměrně zaběhlá kapela, není potřeba tolik zkoušet, ponťákova kytara často zůstává opřena v suterénu Ritchieho domku, odkud mu ji přivážíme na jednotlivá hraní a kde se její struny sem tam začínají potahovat rzí. Ponťák, který v tu chvíli, alespoň tedy pro určitý čas, už patří jinam, se příliš nevrhá ani do investic ohledně vybavení a aparátu a jeho už zmíněná otázka – „Kluci, na co budu dneska hrát?“, se stává symptomatickou. Nastane tedy to, co se musí stát a naše cesty se rozejdou. Pokud mě paměť neklame, je to myslím Dříteň, kam Ponťák nedorazí. S Martinem máme sice leccos nazkoušeno, ale na celý večer to rozhodně nevystačí. A tak show vzniká tak trošičku za pochodu. Odehrajeme vždycky sérii z věcí, které známe a společně umíme, o přestávce zalezeme do šatny a tam buď Martinovi vysvětlujeme ty jednodušší, co by se daly zahrát rovnou z fleku, nebo naopak Martin zaloví ve své bigbeatové minulosti, vysvětlí nám kila a jde se na věc. Tak třeba úplně poprvé zazní jeho pecka Pozor padá omítka, která se od té chvíle natrvalo ustálí v našem repertoáru. Hubertus tedy zůstává ve čtyřech a tak to bude až do podzimu 1988. Jo, a abych nezapomněl, slíbil jsem kdysi vyprávět jednu pikantní historku, která by se dala nazvat - Povídání o tom velkém ohni temelínském. Nutno předeslat, že Hubertus není v pravém slova smyslu ta ideální tancovačková kapela, na kterou se hrnou sličné neplnoleté dívky z blízkého okolí sledovány dvojnásobným až trojnásobným houfem místních mládenců, aby pak spočinuly v jejich náručí a pluly parketem okouzleny plouživými písněmi o lásce. Hubertus je parta poněkud divoká a chtě nechtě dotyčná děvčata spíš leká. Navíc Martin využije svou podnikavost a společně s novým osvětlovačem začne budovat na svou dobu a možnosti mohutný světelný park podepřený mnohdy poněkud podezřelou zato však efektní pyrotechnikou. Nezapomenutelná je chvíle, kdy nám předvádí před odjezdem na kšeft jeden z nových ohňů, co bude mít večer premiéru. Nachystá ho venku na komíně jednoho z přístěnku tejnského domu osvěty, kde momentálně zkoušíme a kam jsme za tím účelem vylezli. Sledujeme úctyhodný ohnivý gejzír a s netajeným obdivem se ptáme: „ Ty vole, Martine, co to je!?“ Oslovený si šťastně zamne ruce a odpoví: „Kdo ví, jestli to není střelnej prach.“ Tady ale souvislost s velkým temelínským ohněm nehledejte. To bylo úplně jinak. Kapela totiž v té době vyjíždí na stále vzdálenější štace, máme svoje publikum i v západních, středních a dokonce severních Čechách. A ti nejvěrnější za námi přijíždějí, a když přijíždějí, potřebují taky někde spát. Takže si jednou po našem hraní ustelou na seně v obřím jezeďáckém sklaďáku v Temelíně. Někdo z přítomných dostane vynikající nápad před spaním si bafnout cigaretku. No jasně a stane se to, co už určitě tušíte. Je to poprvé a naposledy, co se pak jméno skupiny Hubertus objeví v deníku krajského výboru KSČ Jihočeská pravda, odkud se dočteme, že způsobená škoda přesáhla 170 000 Kčs. To je myslím z dnešního pohledu asi tak desetinásobek. Je asi zbytečné říkat, že tehdy měla kapela opravdu namále. Je to ale taky jediné období, kdy se Hubertus sem tam vyskytuje v oficiálním rozhlasovém éteru. Ještě v pětičlenné sestavě s Ponťákem jsme natočili, mohu-li to tak říct náš tehdy asi největší hit písničku Kopretina. Natočili jsme ji v rozhlase v Budějicích, tradiční výspě folku, kde nás neměli moc rádi, ale nahrávka byla na světě. A ta se sem tam objevuje v sobotním odpoledním vysílání v pořadu Mladá vlna. Tahle nevinná odrhovačka má vůbec okouzlující osud. Bdělým policejním orgánům neunikne, že něco takového jako tahle píseň existuje a že si ji, ještě s jednou, hodně lidé zpívají a vyžadují ji. Nastane tedy potřeba v rámci bdělosti celou věc prošetřit. Dostaneme přípis od českobudějovické Státní bezpečnosti, že máme neprodleně zaslat texty dvou skladeb tedy této a další, která se jmenuje něco jako Ráno, ke kontrole. Tou další je cover písně United od Judas Priest s českým naprosto nevinným textem o tom, že je prostě ráno, textem, který se traduje po jihočeských kapelách a ani nevím, kdo byl jeho prvotním původcem a autorem. I Kopretina je naprosto nevinná, a pakliže mládenec v jejím textu má utkvělou touhu něco, přesněji řečeno někoho položit, jedná se o jeho dívku do voňavé jarní louky a nikoliv o stávající společenský řád dělníků a rolníků. Stačí prostě trocha iniciativního kretenizmu a z naivní milostné písničky je protestsong. Ovšem pravda je i to, že repertoár Hubertusu se tak někdy v letech 1987 a 1988 začíná výrazně měnit. Samozřejmě doménou našeho působení jsou a zůstávají tancovačky a k nim neodmyslitelně patří jak převzaté věci tak naše kousky typu právě zmíněné Kopretiny, Zetorů, Ať jde ven, Pozdě k ránu apod. Ale je tu ještě něco. Čestně nutno přiznat, že vedle hard rocku a blues jako všichni obdivujeme burlesku Pražského výběru navíc i proto, že raný Hubertus měl k určité rockové absurditě hodně blízko, než se posunul k přímočařejšímu a obecně stravitelnějšímu heavy rocku. A pak se to stane. Zkoušíme v Tejně na osvětě, v 11 dopoledne otevře hospoda, a tak si jdeme s Fugasem jako by odskočit a na zpáteční cestě se potěšíme dvěma pivečky a dvěma fernety. V tom se rozrazí dveře a do výčepu vtrhne Vláďa Halama s vytřeštěnýma očima. „Máme průser,“ řekneme si. Asi byste měli vědět, že v rámci dobrého fungování kapely a jisté profesionality dodržujeme v kapele už nějakou dobu předpisy, které Vladimír iniciativně sepsal, které kontroluje a v případě porušení pokutuje. To nám dle slov oněch předpisů umožňuje „konzumaci 10°-vého piva v přiměřené míře,“ nikoliv však destilátů. A kapelník jde tak daleko, že před festivalem ve Zlivi je schopen nás stopovat do místní samoobsluhy, a když zahlédne, jak si s Fugasem ukládáme do nákupního košíku lahev kořalky, kterou hodláme utajit v šatně, nelení řvát na celý obchod: „Hajzlové, okamžitě to vraťte!“ Ale zpět do výčepu domu osvěty v Týně nad Vltavou. Vláďa má vytřeštěné oči, ovšem namísto toho, aby nám lál a spílal, vykřikuje: „Pojďte honem nahoru, to je nádhera, to je smutek.“ Chvatně ho tedy následujeme a Vladimír s Martinem nám přehrají úvodní motiv budoucí písně Mosty hoří. Je tvrdý, nekompromisní, bolestně smutný a přitom tak nějak osvobozující. Je nádherný a všichni čtyři cítíme, že se něco děje. Vezmu tužku a papír a píšu refrén: „Nabral jsem dech a mosty hoří, v ohni mám čistý svědomí, v pravici louč a mosty hoří, mám dlouhej nos a všechno smím.“ Před Hubertusem se otevírá něco docela nového, něco, co nás fascinuje, něco, do čeho máme všichni ohromnou chuť. Pokračování příště…