Obsah

Kapitola první
Kapitola druhá
Kapitola třetí
Kapitola čtvrtá

Pravdivý příběh skupiny Hubertus
čili
sem tam sex, vůbec drogy, hlavně rock´n´roll



Kapitola první

jak to začalo

Tak to je možné říct s úplnou přesností a naprosto pravdivě. Začalo to v Praze na rohu Míráku a Jugoslávské ulice před bufetem Valdek v pátek 15. října 1982. To se tehdy zase jednou měly v Praze konat jazzové dny a tuhle hudební parádu si nemohli nechat ujít ani týnští. Jmenovitě Fugas, Vláďa Halama a Šnek, občanským jménem Petr Kučera (který není z příbuzenstva a několik let po té se proslaví jako klávesista novoromantických kapel Oceán a Shalom). Zaskočili jsme se tenkrát občerstvit do jednoho výčepu čtvrté cenové skupiny na Vinohradech a pak chutě do Lucerny. Ovšem, co se nestalo. Bdělá státní moc festival zakázala a navíc počítala s rozhořčenou reakcí hudby chtivých návštěvníků, pročež v pasáži před Lucernou navrstvila diskrétní hromádky chodníkových dlažebních kostek, aby bylo co vrhat do prosklených tabulí a dokázat tak, jak že to s tou muzikou a mládeží ve skutečnosti je. Nicméně disciplinované máničky se nachystaného střeliva ani nedotkly, spořádaně vracely vstupenky u pokladny a s jízlivými komentáři se rozcházely do podvečerní Prahy. Učinili jsme totéž. Šnek se vydal kamsi za svými pražskými kamarády a my zamířili na Mírák na dvaadvacítku, co by nás zavezla zpátky k nám do Vršovic. Do cesty se nám ale připletl bufet Valdek. Na rozdíl od vykřičené diskotéky v prvním patře, byl tohle bufáč, jak se patří na stojáka s umaštěnými stolky, kde navíc nabízeli krušovickou černou desítku. A černé pivo, to byla v těch dobách, mimořádná lahůdka a vzácnost. A tak tam postáváme s Vláďou a Fugasem, usrkáváme tu dobrotu, sem tam si vyběhneme ven na roh zakouřit a mluví se především jak jinak než o muzice. Hádám, že tak nějak mezi třetím a čtvrtým pivem se to stane, zrodí se nápad založit kapelu. Tu kapelu dáme dohromady v Tejně. Vláďa a Fugas tam bydlí, Fugas je navíc můj bratránek, já jezdím do Tejna odmalička, a tak jsem vlastně taky odtud. Je tam zkušebna a je tam taky Vláďův spolužák z gymplu Pavel Brom, co hraje na kytaru, trochu taky na ságo a zatím se mu ještě neříká Ponťák. To se stane trochu později, když zjistíme, že poťáky, tedy potenciometry, ty knoflíky, co se s nimi zesiluje a zeslabuje, přidávají basy, výšky a tak podobně, omylem označuje za ponťáky a je tu přezdívka, jakou mu už nikdy nikdo neodpáře. Teď je ale říjen roku 1982, Vláďa a budoucí Ponťák jsou studenty maturitního ročníku vltavotýnského gymnázia, ročníku, který se v dohledné době výrazně promítne i do osobních osudů některých z nás, ale to sem nepatří. To si najděte v našich písničkách. Ovšem zpět ještě na chvilku do Prahy. Víme už, že jazzové dny se nekonaly, ale když už tu Vláďa s Fugasem jsou, nebudou se přeci vracet hned zpátky. Trávíme víkend ve vršovickém bytě mých rodičů, co jsou na chatě a že je venku všeobecně nevlídno, docházíme střídavě do cukrárny na Kubánském náměstí pro lahve rumu, které v mém, přesněji řečeno našem, mládeneckém pokoji (o bratrovi bude ještě v souvislosti s Hubertusem nejednou řeč) požíváme v podobě voňavého grogu. Z polského kazetového magnetofonu hraje muzika, my si ujasňujeme, jakáže ta naše kapela bude, vědomi si toho, že skvělá a přemýšlíme o názvu. Kdybyste mě zabili, nevzpomenu si, kdo z nás přišel s tím nápadem, každopádně ten, kdo momentálně vyráží do cukrárny, co bere nejen klíče od domu ale i těžký neforemný kabát hubertus proti venkovní plískanici. Ten je v té době nezbytnou výbavou každé máničky stejně jako letní žáby, jarní a podzimní kecky, zimní důchodky, čepice zmijovka a taška od plynové masky přes rameno. Ale vážně, kdybyste mě zabili, nevím, kdo první se zadíval na tenhleten kabát a přišel s nápadem, aby se kapela jmenovala Hubertus. A tak se také stalo. Hned na příští víkend naplánujeme zkoušku. Zbývá ještě doplnit, Fugas je v té době studentem zeměměřičské nástavby v Českých Budějovicích a já rok před vyhozením z Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy. Ne, že bychom si z našich studentských povinností dělali všichni čtyři velikou hlavu ale, přece jenom. A tak jsou zkoušky nové kapely striktně víkendové, což vydržíme ještě několik dalších let. Z mého pohledu je provází nezapomenutelný rituál. Hlavní město opouštím každý pátek ve 13:20 na nástupišti číslo 5 autobusového nádraží Praha-Florenc a to linkou (dodnes si to pamatuji) 20 110. Je narvaná a už stát na obou nohou se považuje za vítězství. Navíc, předcházející dopoledne zpravidla místo přednášek a cvičení proflákám se spolužákem Richardem Medkem v hospodě U zeleného stromu v Dlouhé ulici (to je ta, co o ní Ivan Hlas zpívá na svojí první desce a věřte mi, je v té době opravdu taková) a tak se mi vždycky bolestně chce na toaletu už na Nuselském mostě. Modlím se, aby autobus neměl přílišné zpoždění a mohl si dopřát přestávku ve Voticích, kde by bylo možné si odskočit. Jakmile ale mine nízkou nádražní budovu a míří rovnou ke svému stání směr České Budějovice, vím, že je zle na další hodinu a půl. Nedlouho před příjezdem na mě už v Tejně čeká věrný parťák Fugas. Ledva zahlédne na mostě přes Vltavu přijíždějící autobus, objedná v bufetu dvě piva, a když se do budovy vhrnu s kytarou a taškou, už se na mě směje natočený Platan. Pak ještě nemohu nenavštívit babičku ve starém domě v Jiráskově ulici těsně nad náměstím, která mě pohostí skvělou hrachovou, čočkovou, fazolovou nebo jakoukoliv bezmasou polévkou, neboť je páteční půst. A už oba míříme do zkušebny, když přitom v rohové samoobsluze na Brašově zakoupíme po litrové lahvi nezbytného rybízáku. Zkušebnu máme v těch letech v dřevěném domě, původně jakési klubovně kohosi ve svahu na konci města. V největší místnosti hrajeme, ve dvou menších je sklad různého harampádí a třetí po čase proměníme na bar U hudebníka. S chvástavým velikášstvím, které přísluší našemu adolescentnímu věku, téhle místnosti, v které je možno i přenocovat, občas říkáme „deflorační oddělení polikliniky v Týně nad Vltavou“, ale věřte mi. v podstatě spíš kecáme. Zkušebna je to skvělá. Má jen jedno jediné úskalí, totiž, absenci jakéhokoliv topení. A to s nadcházejícím podzimem a posléze zimou začínáme čím dál tím více pociťovat. Je tu elektrický vařič, na který budeme posléze stavět hrnec se sněhem, aby spirála topila a nepraskla a tak se zkušebna chvílemi tak trochu mění v prádelnu. Vláďa si ví rady. Přinesl si umělohmotné umyvadlo, postavil pod své klávesy a v získané horké vodě si ráchá prokřehlé nohy. No a k tomu vydatně popíjíme každý ze své litrové lahve rybízáku. Co zkouška, to čtyři lahve. Tedy – pátek, sobota, neděle dvanáct kusů. Když po pěti týdnech dosáhneme množství šedesáti prázdných lahví nastrkaných v jednom z kumbálů, slavnostně je nanosíme do Vláďova trabantu, zajedeme do samoobsluhy na Brašov a vyměníme za čtyři plné po čtrnácti korunách plus záloha a radujeme se, jak jsme zdarma nakoupili. Zkoušíme opravdu úporně, celé dny. Žádné přestávky, žádné obědy, žádné večeře. I tady se projevuje Vladimír jako mimořádný labužník a nosí si na posilněnou rybičky v tomatě, které zapíjí čerstvým mlékem. Na tomto místě prosím přijměte mojí omluvu, ale úcta k pravdě mi brání nepřiznat, že jeho sleďům či šprotům v jasně červené omáčce přezdíváme „krámovky“ a je to skutečně z těch nejneslušnějších a nejnetaktnějších důvodů, co si dovedete představit. Repertoár je v té době poměrně pestrý. Najdou se v něm převzaté písničky Creedence Clearwater Revival stejně jako Judas Priest, starší kousky od Deep Purple, kteří se postupem času stanou naší kolektivní láskou ale i Omega, U.F.O. nebo Patti Smith. A pak jsou tu i Vláďovy původní písně, které v mnohém, opravdu v mnohém předbíhají čas a do jisté míry i naše muzikantské možnosti. Písně jako Divoké husy, Drobný déšť padá, Vrazi Dida inepta, Vymyslím velkou melodii… písně plné zvláštní melancholie ale i burleskního šklebu, harmonicky zvláštní, osobité. Během dvou měsíců intenzivních příprav a zkoušení se kapela nachystala na svou koncertní premiéru. Ta se odehraje pod záštitou vánočního večírku vltavotýnského gymnázia v přísálí Domu osvěty. Tamtéž své písničky pro tento případ propojíme krátkými výjevy a scénkami a celý koncertní program sebevědomě nazveme „To, co městečko Týn nezažilo od posledního nájezdu Švédů“. Naši vrstevníci nám rozumějí a kapela je na světě. Pokračování příště…

Sebrané kdysi


In Vino Veritas

Povolte Flash Player


Kopretina

Povolte Flash Player


V Pondělí ráno

Povolte Flash Player


Hommage a Keith Emerson

Povolte Flash Player


Podzimní ptáci

Povolte Flash Player


Vy a já

Povolte Flash Player


Neděle

Povolte Flash Player


Monument pro tavičovu dívku

Povolte Flash Player


Ať jde ven

Povolte Flash Player


Mistru kamene a dláta

Povolte Flash Player


Nádherná síla

Povolte Flash Player


Špinavý ráno

Povolte Flash Player


Zetory jedou

Povolte Flash Player


Album si můžete objednat zde




Josef Kučera